Okolnosti vzniku této stereodvojice jsou malou  záhadou. Snímek vznikl zcela jistě stereopřístrojem, tedy v jeden okamžik, jednou expozicí  dvěma objektivy. Stranový posun  je zřejmý, vidíme to u tyček vlevo dole. Ponecháme stranou fakt bizarnosti situace nahého modelu na sněhu, ale soustřeďme se na otázku, proč fotograf pravý snímek přetvořil v negativ? Realizačně jednodušší bylo zvětšit negativ v pozitiv.  Aby z negativu dostal zase negativ, musel vlastně provést dvojí práci, pokud tedy nepoužil speciální fotomateriál.  Když se černá změnila v bílou a naopak narušil také možnost prostorového prohlížení. Proč? Co chtěl výsledkem nalepené dvojice snímků na černém kartonu demonstrovat? Šlo o prvoplánový žert, nebo jisté poselství, že dívka na snímku spíše než běloskvoucí anděl je spíše ďáblice ,,s odstíny šedi”? Nebo chtěl ukázat, že jen takto v pozitivu i negativu  je model - kamarádka - partnerka - obrazově úplná? Že v sobě skrývá pozitiv i negativ? Což můžeme rozvinout do úvahy, že vlastně ,,pravým otiskem podoby” byl po desetiletí dějin fotografie právě negativ, neboť bez negativu by se nevytvořil pozitivní obrázek…  Sníh a skála tvoří vlastně ideální pozadí ke zdůraznění proměny nahého světlého těla v negativu, tělo v takovém spojení více vynikne, obrázek aktu na sněhu bude o to více absurdnější.  
    Ke dvojice pozitiv - negativ můžeme ještě připojit mírně provokativní úvahu o ,,pravdě fotografie”. Fotografie nikdy není věrný obraz skutečnosti, kterou vidíme,  a to nejen proto, že do dvou rozměrů fotografie stylizujeme obraz světa, který těch rozměrů má více. Je také  jasné, že z obrazu světa činíme pouhý výřez ze skutečnosti  a tento  výřez je ovlivněn naší momentální náladou a souborem použitých zobrazovacích pomůcek.  Dále je tu otázka ,,zpoždění záznamu”, neboť výzkumy o činnosti lidského mozku odhalují, že mozková aktivita  může předcházet vědomí rozhodnutí o několik vteřin… Sítnice našeho oka je svým způsobem záznamové zařízení, které by zhruba odpovídalo 130 megapixelům a takové digitály běžně nemáme… Co a jak chceme zobrazovat je vždy výraz našeho chtění a našich momentálních možností. Vždycky se něco zatají a jiné zdůrazní. Tak jako obraz každého z nás má každý snímek, každý člověk, svá utajená já. Má nečitelné a druhým nesrozumitelné partie, buď moc světlé, nebo moc tmavé, v partích je šum, zrno, nejasno… Nad mnohou fotografií nemáme úplnou kontrolu, tak jako ji nemáme nad všemi složkami svého já… Ze všech těchto důvodů je ale stisk spouště vždy tvorbou (ale ta jen u určitého mizivého promile  se může obdařit slůvkem “umělecká”). Co tedy bylo na tomhle jinak docela banálním snímku ,,obrazem skutečnosti”? Proč zrovna takto autor dívku prezentoval? Nevíme…

Psáno pro časopis Reportér Magazín.
Fotografie pochází ze Sbírky Scheufler. Jakékoliv užití snímku, včetně stažení, je možné pouze po souhlasu majitele a uvedení zdroje.