Na snímku pohlížíme do selské světnice, v níž za stolem sedí otec, vedle něhož stojí dcera s cudně sklopenýma očima - hlavní osoba výjevu. Její matka třímá pohoštění. Dva přišedší pánové mohli být buď otec se synem, nebo také mohl budoucího ženicha doprovázet družba. To byla vážená osoba, říkalo se mu také starosvat, tlampač nebo smluvčí. Jeho úkolem bylo dohodnout svatbu, tedy i pomoci při řešení věna a při případných svízelích od příbuzných. Vše pod jeho zkušeným vedením mělo proběhnout hladce. Otec nevěsty s fajfkou v ruce se tváří velmi vážně, matka se možná těší na koláčky. Všichni mají své role a výjev to přesvědčivě ukazuje. Autenticky působí i všechny doprovodné předměty, které kromě pecnu chleba  na stole a koláčků byly nepochybně pravé. Pravé budou hodiny, malovaná almara, džbány, ošatky, židle, vše je pravé a vpravdě lidové. Výstava byla koneckonců ,,národopisná”, autenticita byla nutná, protože od podobných výjevů nedělilo současníky ještě mnoho desetiletí a návštěvníci něco podobného mohli mít v živé paměti. A některým se možná zdálo, že v podobných výjevech na výstavě vidí sami sebe. Což byl jistě i jeden z klíčů značného zájmu o tuto významnou akci. 

Z fotografického hlediska je toto vyobrazení zajímavé tím, že fotograf do dokumentu patrně zcela záměrně vnesl další notu, kterou můžeme označit jako mezigenerační podtext. Snímek je výřezem z celkového výjevu, v expozici na výstavě byla světnice samozřejmě celá. Adler zachytil v detailu jen její podstatnou část, v níž dominují figury a přidal kus sousední světnice, kde na okraji postele u peřin  je starý muž, zřejmě dědeček nevěsty. Ten jakoby poslouchal, co se vedle děje. Fotografův výřez z expozice tak vedle sebe představuje příslušníky tří generací - starého otce, otce nevěsty a mladou generaci - ženicha a nevěstu. Naznačuje vědomí rodové kontinuity. Jiný fotograf, který Námluvy na Plzeňsku rovněž fotografoval, banálně a popisně zachytil z větší dálky jen samotnou světnici. Výřez mnohdy může učinit výjev zajímavějším, důvěryhodnějším, detail ve fotografii často bývá zajímavější než celek.  

Fotograf Moritz Adler, který výjev zdokumentoval, byl  vedle Jana Langhanse jediným, který měl svůj stánek pro fotografování na obou národních výstavách devadesátých let 19. století, na Jubilejní roku 1891 a Národopisné. Tím třetím byl František Krátký, který na obou akcích prezentoval své stereosnímky.

Psáno pro Reportér Magazín.

Originání snímek se nachází ve Sbírce Scheufler a jeho užití, včetně stažení, je možné jen po souhlasu majitele a uvedení zdroje.