Fotografie nádraží může být dokumentem o vzhledu prostory bez náznaku jakékoliv romantiky. A může třeba vzbuzovat i negativní asociace spojené s nějakým neblahým vlakovým zážitkem. Takovou prostou fotkou je světlotisk z roku 1904 signovaný Carl Bellmann. To bylo jméno známého tiskaře a vydavatele, jehož následovník Arthur Bellmann-Maschka sám také fotografoval.  Pohlednice ,,belmanky" jsou mezi sběrateli hojně vyhledávané. 

Druhý ze snímků zastírá konkrétnost zobrazení, kontury lokomotiv a vagónů vůbec nejsou zřetelné, vše je trochu jako mlze.  Ani není na první pohled zřejmé, že jde o nádraží v Praze. Pro autora to asi nebylo ani podstatné, jeho snímek nebyl dokumentem o vzhledu nádraží, ale měl spíše  navozovat  radost z cestování. Vlaky na fotografii můžeme vnímat jako posly dálek, tehdy symboly moderního věku. Mlha evidentně nebyla, zamlžení a rozpitost motivu je výraz použité  fotografické techniky.  Gumotisk, jímž je záběr zpracován, měl citlivou vrstvu upravenou z arabské gumy smíchanou s nějakým barevným pigmentem a zcitlivěnou dichromanem draselným. Ušlechtilé fotografické tisky, mezi které gumotisk patří, způsobem zpracování a možnými manuálními zásahy, zdůrazňovaly osobitost autorů.  A podstatně přispěly k uznání fotografie jako uměleckého nikoli jen řemeslného projevu. 

Vedle sebe jsou tak snímky, které představují dva odlišné pohledy na fotografii a její roli: ,,věrné” zaznamenání reality a snahu o její přetvoření. V historii se snoubí s pojmy ,,fotografie jako okna” a ,,fotografie jako zrcadlo”.  Ve smyslu zrcadlo já fotografa, jako obraz,  v němž fotograf zaznamená sám sebe, svůj pocit. Na gumotisku zde vystupuje autor jako milovník železnic, milovník vláčků, milovník atmosféry dálek. Jako fotograf, kterému působilo rozkoš zpracovávat a měnit skutečnost k obrazu svého pocitu a nebavilo ho zachytit jen prostý pohled na realitu. 

Psáno pro časopis Reportér Magazín.

Fotografie pochází ze Sbírky Scheufler. Jakékoliv užití snímku, včetně stažení, je možné pouze po souhlasu majitele a uvedení zdroje.