Živý obraz  na jevišti Národního divadla režíroval František Adolf Šubert,  druhý  ředitel ,,zlaté kapličky”, úspěšný dramatik, režisér a publicista. Živé obrazy, označované též jako tableau vivant, vznikaly obvykle k poctě významných osobností, nebo měly připomínat významné události, obvykle historické povahy. Živý obraz na počest Prvního sjezdu žen českoslovanských, konaný ve dnech 15. a 16. května 1897, byl mimořádný tím, že oslavoval soudobou událost.  Zároveň vyzdvihuje význam Prahy, která sjezd konaný na Staroměstské radnici, zaštítila. Na pozadí jsou proto namalovány Hradčany s Karlovým mostem, kulisy s motivem venkovských chalup mají zas naznačit sepětí srdce Království českého s venkovem. Venkov a lid symbolizují postavy v krojích shlížející na skupinu žen v bílých řízách  s bílým praporem, u jehož vrcholu rozeznáváme bílou holubici.  Výklad barev bývá důležitý,  nicméně převod barev z tehdejších fotomateriálů může být  nepřesný. Bílá tu může symbolizovat čistotu, nevinnost, jasnost, ale také touhu po dokonalosti, svobodě,  i touhu nebýt přehlížen. Nad skupinami, kde zjevně není zobrazen jediný muž, se klene strom v květu, který symbolizuje, že úsilí žen pod ním vydá své plody. Fascinuje mapa nad skupinou, které zobrazuje území důvěrně známé: Království české spojené se Slovenskem, tehdy součásti Horních Uher. Na mapce je i  část Podkarpatské Rusi… Striktně vzato mohlo být toto nápadné zobrazení bráno jako provokace, ale pokud je známo, živý obraz se obešel bez jakýchkoli problémů ze strany strážců zaběhnutých pořádků v monarchii. Pro výklad díla můžeme také použít dobový tisk. Snímek vznikl v obtížných světelných podmínkách, postavy musely ustrnout  na minuty, nikoli sekundy, celé dílo dochované na diapozitivu, tedy v kopii od původního pozitivu, působí ne zcela ostře.

         Nad události převzala záštitu spisovatelka Karolina Světlá a hraběnka Eleonora z Kounic-Voračických, Projevy ze sjezdu vyšly v 1. ročníku časopisu Ženský svět, který po Tereze Novákové redigovala Pavla  Maternová, básnířka, překladatelka a kritička. Ta mimochodem na sjezdu měla projev o nekulturnosti a malé oblibě knih v takzvaných dobrých českých rodinách, ve smyslu materielně dobře zajištěných. Ty  dobře znala, protože v nich dávala kondice.  Na sjezdu hovořila také Františka Plamínková, významná organizátorka českého a později  i mezinárodního ženského hnutí, politička a novinářka. Nakladatelství Otto pak ke sjezdu vydalo brožuru. Je zajímavé, že jak Maternová tak mecenáška  Eleonora z Kounic-Voračických, stejně jako mnohé průkopnice ženské emancipace,  nemají dosud na české Wikipedii svá hesla.

Psáno pro Reportér Magazín.

Originání snímek se nachází ve Sbírce Scheufler a jeho užití, včetně stažení, je možné jen po souhlasu majitele a uvedení zdroje.