Fotografy často zajímají ,,jiní lidé”: postavy, které se odlišují od většiny, postavy, které jsou bizarní, zvláštní, nevšední… V dějinách fotografie se jím říkalo typy a fotografování typů  bylo v předminulém století velmi oblíbené. V nejstarším období fotografie si fotograf ,,typy” zval k sobě do ateliéru, se zdokonalením snímací techniky je fotografoval přímo na ulici nebo v nějakém autentickém prostředí. Snímky typů mívaly úspěch, protože jinakost přitahuje. ,,Obyčejnost” se mnohdy chápala jako fádní a nudná, ne tak zajímavá jako odlišnost.

Fotograf matku na snímku potkal, zaujala ho a požádal ji o snímek. Vzájemná interakce je zřejmá, žena věděla, že se fotografuje. Je možné, že za pózování chtěla zaplatit a fotograf to rád udělal, protože měl zajímavý obrázek a zároveň pocit, že udělal dobrý skutek. Odehnal zevlouny, kteří by se rádi fotili s ní, ale ti stejně jen mírně popodešli. Snímek je kopií z negativu formátu 18 x 24 cm a vidíme ho patrně v podobě, v jaké neměl být prezentován. Lze totiž předpokládat, že výsledná kopie měla být na výšku, protože ti zevlouni při okrajích záběru jsou jako zbyteční říznuti. Neměli být tedy součástí výsledné kopie snímku.  Mnohé tehdejší kamery při upevnění na stativu umožňovaly totiž jen šířkový záběr. Z dnešního pohledu ořezy tolik nevadí a postavy při okrajích se mohou interpretovat i tak, že jako bizarní orámování  vlastně vyvažují kompozici.

  Kdo byla ta žena? Dá se zjistit její jméno a osudy? Pokud si vydělávala produkcí s opičkou, teoreticky by měla mít jako kočovnice povolení. A to se udělovalo místně. Nevíme však, kde ji fotograf zachytil. Také se nezdá, že by byla součástí nějakého ansámblu, působí se svými děti a opičkou  jako solitér.  Její chudoba nevyzařuje jen z jejího ošacení, ona ani děti nemají boty, v tlumoku možná měla veškerý svůj majetek. Jejím největším bohatstvím byla opička makak rhesus, která ji zároveň pomáhala vydělávat. Je to typický snímek se sociálním podtextem, jakých v dějinách fotografie vznikly statisíce. Tento však je poměrně raný, vznikl u nás, a pochází od fotografa, který se dokázal hbitě pohybovat mezi prostředím vysoké aristokracie, včetně císaře, ale zároveň i třeba na trzích v Bosně nebo v táboře Romů. Jak zrovna tento snímek fotograf chápal, jakou s ním plánoval prezentaci, nevíme. Nezjistil jsem, že by byl v době svého vzniku publikován. Rudolf Bruner-Dvořák ho zřejmě ani nechápal jako sociální dokument, ani jako zobrazení typu, možná prostě jen vznikl proto, že ho žena s dětmi a opičkou zaujala svou jinakostí, on měl po ruce svou kameru a chtěl ženu zvěčnit a peněžním darem ji obdarovat.

Psáno pro Reportér Magazín.

Originání snímek se nachází ve Sbírce Scheufler a jeho užití, včetně stažení, je možné jen po souhlasu majitele a uvedení zdroje.