Dne 6. července 1915, proběhla v Ženevě vzpomínková slavnost k uctění odkazu Jana Husa. Dva dny předtím v Curychu pozdější prezident Masaryk připomenul Husovu obranu pravdy jako nástin programu pro nový stát. V den 500. výročí Husova upálení byl v Praze odhalen Mistrův pomník. Již padesát let před tím Husovu památku připomínaly fotografie. 

         Vztah fotografie a vzpomínky je velmi těsný. Většina běžných fotografií vzniká, aby něco připomenula. Fotografie má obvykle připomínat zážitek, něčí vzhled, oblečení, událost. Roland Barthes v knize La chambre claire (1980)  zdůrazňoval, že zázračnost fotografie nespočívá ani tolik v tom, že kopíruje realitu, jako především v tom, že vyzařuje minulou realitu. Fotografie tak má velký význam pro uchovování kolektivní paměti: rodiny, společnosti přátel, vesnice, města, jazykové skupiny, národa… Také fotografie jsou součástí národního kulturního dědictví, i když to zní pateticky a péče o ně mnohde tomu pořád neodpovídá…

         Snímek označený vkopírováním textu do negativu jako Rodný dům mistra Jana Husa v Husinci se po fotografické stránce jeví jako naprosto banální. Z mírného bočního pohledu, bez stafáže a osobitého nasvícení s náznakem atmosféry, je tu zobrazen prostý domek, jehož význam je zřejmý jen z popisky. Vznik vyobrazení a jeho šíření bylo ovšem politickým činem. Tuhle drobnou fotografii na kartonu velikosti 61 x 106 mm si lidé kupovali a dávali do rodinného fotografického alba. Možná tam snímek uložili vedle portrétu historika Františka Palackého,  reprodukce Karla Havlíčka i snímku panovníka a jeho manželky. A pak následovaly ateliérové obrazy příslušníků rodiny. Tím byla v albu symbolicky vyjádřena příslušnost jeho majitele k vyššímu celku a vedle naznačení rodové kontinuity se v něm naznačovala i kontinuita takříkajíc historická: Tady jsme my, tohle jsou naše obrázky a odtud jsme vzešli a sem patříme… Drobnou vizitku bylo jistě také možné dát do rámečku a ten postavit na stůl, byla i možnost orámovanou vizitku si dát jako šperk na šaty, ale to byly výjimky; vizitka zkrátka se archivovala drtivou většinou v albu. A fotografické album reprezentovalo svého majitele. Bylo i znakem jeho vzdělanostní úrovně podobně jako knihy v knihovně. Autorsky je vizitka označena jmény Langer & Pommerrenig, dvojicí, činnou v Praze společně v první polovině 70. let 19. století. Můžeme odhadovat, že snímek vznikl roku 1875, kdy uplynulo 460 let od Husovy  smrti.

         Druhý snímek s Husovou tématikou pořídil fotograf (a akademický malíř) Emanuel Dítě ve vzdálené Kostnici a je podle typu kartonu starší než předchozí. Vznik snímku možná souvisel s Husovým výročím roku 1865, nebo s poutí Čechů do Kostnice, z nichž první byla roku 1868.  Fotograf každopádně musel do Kostnice zajet, snímek namnožit a věnovat energii jeho šíření, aby se mu investice vrátila. A nebo to činil jako pokorný služebník svého národa, jako výraz idealistické snahy přispět svým způsobem ,,české věci”.   Je fascinující, jak nový vynález technického obrazu byl využíván k vyvolání vzpomínky a uctění památky slavného předka, který zemřel před několika stoletími. Jistěže tu je souvislost s emancipačním národním procesem, vlastenectvím, náboženským cítěním, celým tím vroucím kotlem snah o národní uvědomění, v němž  i fotografové se snažili sehrávat svou roli. 

Psáno pro Reportér Magazín. 

Dobové originály snímků jsou ve Sbírce Scheufler. Jaskékoliv jejich užití, včetně stažení, je možné jen po souhlasu majitele a uvedení zdroje.