Česká operní pěvkyně Ema Destinnová, od jejíhož úmrtí 28. ledna 2015 uplynulo 85 let, je na snímku zachycena s pohledem upřeným vzhůru, s leskem v očích a jakoby vavřínovým věncem okolo hlavy. Je to pohled plný naděje. Cítíme z něho silnou vzdělanou a ušlechtilou osobnost.  Pod snímkem je vlastnoruční věnování: ,,Akademickému malíři panu Karlu Štapferovi v laskavou upomínku věnuje Ema Destinnová. V Praze 27. 6. 1918”. ( Karel Štapfer, jenž zemřel ve stejném roce jako Destinnová,  byl český malíř a ilustrátor. Spolupracoval například s Maroldem na panoramatu bitvy u Lipan a Destinnovou poznal jako výtvarník a šéf výpravy Národního divadla, kde od přelomu století pracoval).

         Kdo byl autor snímku se nepodařilo zjistit. Portrét  má měkkou kresbu, k níž byl použit buď měkce kreslící objektiv nebo změkčující předsádka. Kresba tak potlačuje naturalismus rysů, zjemňuje je. Nezřetelnost je ještě zdůrazněna provedením kopie na papír s rastrovým povrchem, v němž je portrét jakoby nadýchnutý. Nasvícení bylo provedeno zřejmě přírodním horním světlem ateliéru, jak to bývalo běžné ve fotografických časech 19. století, v němž budované ateliéry fotografů sledovaly světové strany podobně jako ateliéry malířů. Směrovaného elektrického světla se patrně nepoužilo, což naznačuje konzervativní volbu fotografa a jeho tradicionalismus. Způsob provedení neodpovídá některému ze známých portrétních ateliérů v českých zemích, ostatně ti nejznámnější fotografové byli tehdy většinou na frontách Velké války. Ta i  pro Emu Destinnovou byla krušná. Když se roku 1916 vrátila z USA do vlasti, byla na hranicích zadržena kvůli údajné špionáži a bylo jí příkázáno domácí vězení na jejím zámku ve Stráži nad Nežárkou. Ke konci války  se opět vrátila na české scény a na závěr koncertů zpívala Kde domov můj.

         Snímek byl zapaspartován a na rubu pasparty čteme: ,,Po slavném zájezdu Národního divadla do Vídně, kde na horké půdě v době největšího útisku našeho národa, Destinnová  věštila slávu Prahy v Libuši a připásána slovanskou trikolorou pěla ,Ten národ český nezhyne`.  Bohužel po všem tom se ani ona, jako mnoho jiných, na ,oficielních místech` po převratu uznání nedočkala.” Podpis nečitelný. K výčitce v textu lze jen dodat, že jde o klasický ,,český příběh”. Je možné, že právě zpěv pozdější národní hymny  inspiroval fotografa k jeho pojetí portrétu. Druhou možností  je inspirace zmíněnou rolí Libuše.

         Mezi lidmi byl Ema Destinnová ctěna a oslavována, těšila se značné popularitě, i když závěr jejího života nebyl pro ni snadný.   

Psáno pro Reportér Magazín.

Originál snímku pochází ze Sbírky Scheufler. Jakékoliv jeho užití včetně stažení je možné jen po souhlasu majitele a uvedení zdroje.