Pocházel z rodiny obuvníka na pardubickém Zeleném předměstí. V matrice byl zapsán jako Pírko. Po studiu na reálce nastoupil 1873  do učení k fotografovi Antonu Glöcknerovi v Šumperku. 1877 otevřel v Pardubicích (v čp. 52) Glöcknerovu filiálku.  Podle svých vzpomínek fotografoval pardubické dostihy od roku 1877 (doloženo až 1880), v čemž pokračoval až do roku 1937. 3. 4. 1888 získal ještě pod firmou Glöckner první ze svých  prestižních titulů - „Dvorní fotograf vévody nassavského“. 5. 8. 1888 si otevřel vlastní ateliér  v čp. 109. Na Národopisné výstavě českoslovanské vystavoval obsáhlý soubor ze starých Pardubic, který rok předtím představil ve svém rodišti jako dar vznikajícímu muzeu.  S uveřejněním snímku Drotar 1896 započala jeho  mnohaletá spolupráce s časopisem Zlatá Praha. R. 1897  se přestěhoval  do nového vlastního domu v Pardubicích na Královské třídě čp. 94 a r. 1900 se oženil.  R. 1899  získal titul c. k. dvorního fotografa  a byl princeznou Stephanií, kterou fotografoval na honech, pozván na zámek Laxenburg. R.  1907 absolvoval měsíční pobyt v Rusku, kde fotografoval chov koní a dostihy. Od významných zákazníků z řady zemí, kteří pravidelně navštěvovali pardubické dostihy a hony, získal  množství titulů a cen. Jako epizodická postava Josefa Dýchavce byl v parodistickém duchu zachycen v románu J. V. Rosůlka Huláni a kavalíři a v následném  soudním sporu 1928 Pírka zvítězil.  R. 1934 na samostatné výstavě v Praze vystavoval své fotografie a obrazy s jezdeckou tematikou. Na výstavě Sto let české fotografie (1939)  měli jen dva  žijící fotografové  vlastní  expozici - František Krátký a Josef Pírka, který byl označen jako „nejstarší žijící český fotograf z povolání“.  Vystavoval většinou „malby na fotografickém podkladě“. 

Byl výjimečným a osobitým autorem. Jeho tematická šíře byla široká: svět zvířat, dostihy, parforsní hony,  přírodní scenerie, portréty významných osobností a město jeho působení. U některých portrétů uplatňoval sociální notu a citlivé zobrazení stáří, což ve srovnání s jinými profesionálními fotografy v dané době působilo výjimečně. Své práce někdy zvětšoval do monumentálních rozměrů a zvětšeniny poté sloužily jako podklad pro malbu nebo kombinaci malby, kresby a fotografie, což v prostředí profesionálních fotografů byla neobvyklé kombinace. Malířské zásahy štětcem, lavírováním, retušováním, vykrýváním celých ploch, přinášely někdy však také problematické výsledky. Za Pírkův nejvýznamnější odkaz se považují  snímky  z prostředí dostihů a honů, v nichž svou významnou roli sehrála důvěrná znalost prostředí a dlouholetá zkušenost. Pírkův soubor skleněných negativů získalo Východočeské muzeum v Pardubicích, jeho pozitivy jsou v mnoha sbírkách v Čechách i Rakousku.

Odkazy:

Reprodukce, prameny, literatura viz P. Scheufcler: Osobnosti fotografie v českých zemích do 1918. Praha: NAMU 2013, s. 272-275, 426. Po r. 2014  je klíčové dílo k výstavě in: Východočeské muzeum  Pardubice 2015 (připravila R. Tetřevová):R. Tetřevová; L. Netušil;  Zikmund, J. Pardubický fotograf Josef Pírka. Pardubice: Helios, 2015.

.