Daguerrotypie je první v praxi používanou fotografickou technikou. Je vždy unikátem, každý obraz existuje v  jediném exempláři. Proto jsou daguerrotypie mimořádně cenné. Obraz daguerrotypie leží jakoby nadýchnutý na samém povrchu kovové desky, není uložen v žádném pojidle, je velmi ostrý a jemně prokreslený a překvapuje četnými podrobnostmi v polotónech. Základním poznávacím znakem daguerrotypie je přecházení z pozitivu na negativ při jejím naklánění, přičemž na desce jako v zrcadle můžeme vidět sami sebe.  
Technika je pojmenována na počest svého vynálezce Francouze
Louise-Jacquese-Mandé Daguerra, který po spolupráci  s J. N.  Niépcem ji po předchozím oznámení prezentoval s technickými podrobnostmi  19. srpna 1839. Vzápětí byla vydána Daguerrova publikace s návodem i vyobrazením pomůcek ke zvládnutí procesu, který představovalo pět základních operací: příprava stříbrem platýrované měděné desky, zcitlivění desky parami jódu (později také bromu), expozice, vyvolání parami rtuti, ustálení. Později  ještě přistoupilo tónování zlatem, případně kolorování.
Daguerrotypický obrázek, který je tvořen částečkami amalgamu stříbra, je velmi choulostivý na dotek a musel se proto chránit  sklem. Sklo se nesmělo dotýkat povrchu desky a bylo proto prokládáno paspartou. Vše bylo prachotěsně zalepeno a vkládáno do rámu nebo ozdobného pouzdra. Kvalitní adjustace byla nedílnou součástí  díla.    
Způsobem tvorby obrazu se proces daguerrotypie liší od všech ostatních běžně užívaných způsobů fotografie. Z hlediska vývoje zobrazování  představovala daguerrotypie určitý spojovací článek mezi tradicí malířské portrétní miniatury, na níž adjustací i kompozicí daguerrrotypie navazovaly, a fotografií, jakožto novým zobrazovacím procesem. Daguerrotypie zahájila fotografickou éru lidstva, „epochy reprodukce“.

Prezentované daguerrotypie nepocházejí ze Sbírky Scheufler.