Cestovatel, etnograf, botanik, fotograf a publicista.

         Pocházel ze známé pražské rodiny významného  advokáta. Studoval na reálce a  rok po maturitě, v květnu roku 1901, odjel do Brazílie s cílem  sbírat  botanický materiál. Již na své první cestě, z níž se vrátil po roce,  fotografoval, což dokládá Průvodce po výstavce sbírek z cesty Vojtěcha Friče jr. do Brasilie. V katalogu výstavky, uspořádané  v říjnu 1902 v obchodním domě U Nováků v Praze, je totiž vedle „sbírky fotografií, krajin a typů“ mezi výzbrojí uveden i „Fotografický stroj firmy Voigtländer v Brunšviku“.

         Při své druhé jihoamerické cestě postupoval  Frič ještě systematičtěji, chtěl popsat život Indiánů, neboť cítil, že jim  styk s bělošskou kulturou přinášel degeneraci. Proto vedle fotografování zaznamenával indiánské  jazyky, zapisoval mytologické příběhy, pořizoval nákresy, mapy.  Měl „polní vědeckou výzbroj“ včetně fonografu a mikroskopu. (V roce 1913 si pořídil také filmovou kameru, ale kvůli válečným událostem již nemohl z Evropy odcestovat). Při fotografické práci Friče jistě ovlivnila fotografická pozůstalost italského malíře a fotografa Guida Boggianiho, kterou získal po jeho mučednické smrti a opatroval. Fričova druhá výprava z let 1903 - 1905, na níž fotografoval již cestou, na lodi i při zastávkách (například na Madeiře),  byla sběratelsky i badatelsky velmi úspěšná; například jako první  Frič zmapoval oblasti řeky Pilcomayo.

         Do Jižní Ameriky odjel znovu ještě v letech 1907, 1909 a 1912. V obchodním domě U Nováků ve Vodičkově ulici  měl pronajatou vitrinu, kde se pravidelně objevovaly zprávy a fotografie z jeho cest a za pobytu v Praze informace o přednáškách. Při cestě do Argentiny v roce 1909 získal dokonce  zkušenosti jako válečný zpravodaj a fotoreportér,  což vtipně glosoval v nepublikované povídce. Snímky z té doby, otiskované v tamních novinách, se bohužel nezachovaly. 1913 uskutečnil  ve své vile Božínka v Košířích velkolepou výstavu sbírek, k nimž vedle přírodovědných materiálů náležely především etnografické předměty. Hojně publikoval ve všech významnějších obrazových časopisech Rakousko-Uherska. Po vzniku samostatné republiky byl krátce pověřen v Jižní Americe diplomatickou misí. V meziválečné době uskutečnil ještě tři velké cesty, na nichž  doplňoval svou unikátní sbírku kaktusů. Zemřel  na tetanus.

         I když mnoho negativů  v pozůstalosti A. V. Friče je  botanickou dokumentací, naleznou se mezi nimi i  krásné a cenné snímky etnografického charakteru. Frič nejen jako jeden z prvních zachytil proces adaptace indiánů ve městech, ale pronikl i do komunit, kde se uchoval tradiční způsob života.   Na své třetí cestě do oblasti Gran Chaca a Mato Grossa, na území  Argentiny, Brazílie a Paraguaye, Frič  fotografoval příslušníky kmenů Čamakoků, Bororů, Kaingánů, Kaďuvejů a dalších.  Později přibyly i snímky kmenů, které před ním ještě nikdo  nezaznamenal, a jsou tudíž pro etnology velice cenné.  Sám Frič měl zřejmě k  fotografování ambivalentní postoj, neboť kolísal mezi zanícením pro tento typ dokumentace a uvědoměním si limitů, které  fotografie má. I když projevoval  zřejmé nadšení pro  technické vymoženosti, samotné fotografování  chápal především jako ilustraci k textům, jako doprovodný obrazový materiál. Je obdivuhodné, za jakých situací dokázal Frič fotografovovat (i na koni, na kanoi, z oken vlaku), přičemž došel až na sám práh technických možností (záběry indiánských bojovníků pořízené při světle ohně).

         Vedle dokumentace z výprav jsou velmi zajímavé také snímky ze soukromého života, k nimž můžeme přiřadit také záběry s herečkou Xenou Longenovou, které výstižně podtrhují její citové expresivní herectví. Smysl pro humornou nadsázku osvědčil Frič například v autoportrétu, v němž ironizoval svého rivala E. S. Vráze.  Dochované desky mají  většinou velikost 18 x 24 cm, 13 x 18 cm, 9 x 9, resp. 9 x 18 (stereo), čili v té době nejpoužívanějších formátů v oblasti reportáže a dokumentu.  Výjimečné jsou záběry panoramatickou komorou, po níž zůstaly celuloidové negativy  formátu 305 x 102 mm. Dokladem Fričova všestranného nadání je jeho vlastní konstrukce  přístroje na formát  perforovaného kinofilmu s okénkem velikosti 24 x 37 mm z roku 1921.   

Odkazy:  Průvodce po výstavce sbírek z cesty Vojtěcha Friče jr. do Brasilie. 1902; Světozor 1905, č. 1, č. 4; Z nové cesty do Jižní Ameriky, Světozor 1910, s. 370-372, 447-449, 493-496, 517-518, 562-564, 638-640.; P. Koblic: „Předchůdce Leicy“. Letem světemI, 19.9. 1933, č. 49; J. Kunský: Čeští cestovatelé. Orbis, Praha 1961; K. Crkal: Lovec kaktusů. Praha 1985; Lexikon české literatury. 1., Praha 1985; O.K. (Kandert): A.V. Frič - k stému výročí narození. NpM 1982; V. Halászová: Nejstarší fotografie ze zámoří. Katalog NpM 1989; P. Frič, Y. Fričová: Guido Boggiani, fotograf. Titanic Praha 1998; P. Scheufler: Alberto Vojtěch Frič. Advanced, 2000, č. 1; P. Scheufler: Galerie c. k. fotografů; J. Anděl: Česká fotografie 1840 - 1950. Příběh moderního média. Katalog, Praha 2004; www.titanic.n.cz; www.checomacoco.cz.