Pocházel z rodiny majitele koželužny, kde měl od 1907 spolu se sourozenci Ladislavem (*1877) a Dušanem (*1884) vlastnický podíl. Po studiích na reálce a Českoslovanské obchodní akademii získával koželužskou praxi, od 1907 žil trvale v Krucemburku, od 1909 ve vile, která je prvním samostatným dílem Josefa Gočára, příbuzného a přítele rodiny (sestra jeho choti byla Gočárovou manželkou).
Nejstarší datovatelné fotografie pocházejí z 1895, z 1909-1914 nejstarší datované dochované filmové negativy. Vedle portrétů se Binko soustředil na krajinářskou a místopisnou fotografii, zčásti uplatněnou v technikách ušlechtilých fotografických tisků. V květnu 1910 vytvořil ze svatební cesty do Dalmácie jako svatební dar soubor 103 bromolejotisků, který je největším dochovaným cyklem ušlechtilých tisků na jedno téma od českého autora. Další významný cyklus bromolejotisků vznikl z cesty po Německu s názvem Rothenburg 5. 9.1912. 1911 poprvé své fotografie publikoval (ve Photographische Rundschau und Mitteilungen a v ročence Die Photographische Kunst im Jahre 1911). Vedle uměleckých kvalit mají mimořádnou dokumentační hodnotu snímky z Českomoravské vysočiny.
Po 1920, kdy se stal místopředsedou Svazu průmyslu koželužského (až do 1939) a modernizoval a rozšiřoval továrnu (1932 Koželužna Augustin Skřivan dědicové zaměstnávala 120 dělníků), zájem o fotografování ustoupil do pozadí. 28. 4. 1948 byla továrna "znárodněna".

Soubor Binkových negativů je v UPM, pozitivy v NTM a v majetku rodiny. V NTM byla součástí stálé expozice Binkovo zařízení temné komory.

Odkazy: P. Scheufler:, Galerie c. k. fotografů. Grada, Praha 2001; P. Scheufler: Josef Binko. Torst, Praha 2006