Krkonoše patřily mezi nejatraktivnější turistické cíle střední Evropy již počátkem 19. století. Rychlejší rozmach turistiky byl ovšem především na severní straně hor v návaznosti na tamní lázně ve Slezských Teplicích a větší přístupnost i díky  železnici. Turisté přinášely majitelům horských bud nové možnosti obživy, přičemž větší komfort jim mohly nabídnout až nové horské hotely. K těm prvním patřila Bouda u Sněžných jam, postavená 1825, Slezská bouda na Sněžce (1850), Obří bouda (1847) a Labská bouda (1830, resp.1878). Možnost přenocování na seně a nabídka skromného občerstvení se zejména u turistických tras proměnila v cílený zájem o poskytnutí většího komfortu, k čemuž směřovaly přestavby původních bud a výstavba dalších nových. Například u  Petrovy boudy vyrostl roku 1887 dvoupatrový hotel  s terasou a balkonem, roku 1879 byla podstatně rozšířena také Luční bouda, roku 1880 byla  vybudována Bouda prince Jindřicha. Některé původní boudy  si nadále uchovávaly tradiční hospodářství, včetně výroby proslulých budských syrečků, mnohé boudy stranou turistických tras  však postupně zanikly.
Významným propagátorem letní turistiky v Krkonoších byl hornobranský rodák a učitel v Krkonoších Eduard Petrák, který byl rovněž významným amatérským fotografem. Od roku 1881 působil také  jako redaktor obrazového krkonošského časopisu, o deset let později  vydal i svého ilustrovaného průvodce po Krkonoších. Další významnou postavou propagace turistiky na české straně Krkonoš byl řídící učitel v Dolních Štěpanicích Jan Buchar.